Expedice po západní Africe 3/3

V předchozí části jsme překonali hranice Sierra Leone. Dorazili jsme k nějaké budově uprostřed lesní mýtiny. Na střeše visí vlajka Sierry Leone. Nikde nikdo. Najednou vyjde asi 30letý chlap bez košile v maskáčových kalhotách... Podíval se na nás, na naše auto a řekl, že tady nejsou pohraniční stráže. Pouze jeho jakýsi vojenský bod, který představovala rozpadající se chata. Prohlídl si naše pasy, ale ve skutečnosti ho zajímaly razítka a víza z jiných zemí. Líně se podíval na zavazadla a popřál nám příjemnou cestu. Řekl nám, že skutečný kontrolní bod bude v obci Kabala. Na otázku, jak dlouho se tam jede, odpověděl, že celý den, když se nám zadaří. Mapa nám ukazovala, že nám zbývá asi 90 km. A bylo už po poledni. V Evropě je taková vzdálenost na méně než hodinu jízdy. Po africké divočině je to ale tak rychlé, jako bychom jeli na kole. K naší radosti tam vedla pouze jedna cesta. Horší by bylo, kdyby se ukázalo, že je neprůjezdná.
A opravdu jsme místy s Tomášem pochybovali, zda se nám vůbec podaří bezpečně dojet k nějakému normálnímu ubytování v průběhu dne. Rychlost se někdy přiblížila k závratným 15 až 20 km/hod a pak se náhle musíte vyhýbat neočekávaným překážkám na silnici. Po více než 3 hodinách od hranice se nám podařilo dostat do prvního většího města v Sierra Leone – Falaba. Jen zázrakem se naše auto cestou neporouchalo. V zásadě jsme pořád jeli lesem, kde všechno splývalo v nějakou zelenou vegetaci, nepotkali jsme ani vesnice, ani žádné jiné stopy civilizace. Narušena byla také perspektiva vzdálenosti, kterou jsme překonali. Pokud by se náš džíp porouchal, nebyla prakticky žádná šance na pomoc. Potkali jsme se pouze s jedním Land Cruiserem, který patří k nějaké lékařské misi, ale pánové sami neznali cestu do Kabaly. Sousední Guinea se nám v té chvíli zdála rozhodně pohodlnější.

Ve Falabě nás zastavil policista, který nás velmi rád viděl. Ukázalo se, že je náčelníkem policejní stanice a také výjimečně milým a ochotným mužem. Tomáš vtipkoval, že si pravděpodobně vzpomněl na časy, kdy měla Sierra Leone dobré klima pro cestovní ruch, tedy do vypuknutí občanské války. Dnes je země naštěstí klidná, noční můra války skončila a lidé chtějí normálně žít a rozvíjet se. Přesto stále v zemi nejsou žádní turisté. A pravděpodobně to ještě nějakou dobu potrvá. Tomáš, když viděl jeho přátelský přístup, okamžitě promluvil. Nemáme místní peníze. Žádný problém, zařídím výměnu. Potřebujeme sim kartu s internetem. Žádný problém, zařídím Vám místo, kde si ji můžete koupit. Musíme něco jíst, žádný problém ... Takže náš bezproblémový spasitel v podobě policisty nasedl do našeho auta a nasměroval nás do stánku, kde jsme vyměnili dolary za místní leony. Zatímco v Guineji je snazší směnit eura nebo CFA franky, zde vládne dolar, nejlépe v nejvyšší nominální hodnotě. Pak můžete získat i vyšší kurz. Vyměnili jsme si tedy peníze, koupili jsme místní sim kartu s internetovým balíčkem. Jeden bod za druhým. Karta byla bohužel standardní velikosti a my měli pouze nano sim vstupy. Říkáme, že nepasuje. Žádný problém, obstřihneme je nůžkami a bude to pasovat. S pomocí 2 zaměstnanců, kteří měli na sobě oranžová reklamní trika, a ostříháním  do požadované velikosti, jsme za pár okamžiků měli místní měnu i přístup k internetu. Připojení bylo překvapivě na africké poměry docela dobré. Ve městě zrovna probíhala předvolební kampaň, takže jsme sledovali, jak vypadají volební shromáždění. Na oběd jsme měli banány, které jsme dostali jako bonus k výměně. Později ve Freetownu se ukázalo, že kurz byl nejvyšší možný toho dne a nikdo nás nepodvedl. Náš policista řekl, že jsme měli smůlu, protože imigrační důstojník zrovna odjel do Kabaly. Proto nám nemůže dát razítka do pasu, protože si je vzal s sebou, ale slíbil, že nám nějak pomůže. Pro něj bylo všechno „žádný problém“ s upřímným a odzbrojujícím úsměvem na tváři.

Cestou do Kabaly mělo být dalších šest kontrolních bodů a cesta se později stala mnohem lepší. Velitel policejní stanice pro nás napsal zvláštní dopis. Jak řekl, nikdy nepamatuje případ, že by někdo z Evropy překročil hranici tam, kde my. Navíc prohlásil, že jsme první Čech a Polák, kterrým se to podařilo. Na list papíru napsal, že se objevili pánové Tomáš Plánka a Kamil Juwa (pravděpodobně s platným vízem vydaným v Gambii), ale nebyl tam žádný imigrační úředník, takže musí dokončit vstupní formality v Kabale. Prosím o umožnění jejich průjezdu. Nakonec přidal svou pracovní pozici a telefonní číslo. A jak se ukázalo na každém kontrolním stanovišti, další policisté už věděli, že se blížíme, protože obvolal všechny své přátele, včetně imigračního důstojníka, který na nás v Kabale čekal! Za tuto laskavost samozřejmě podle afrického zvyku náleží odměna. A co víc, Tomáš ještě požádal o studené pivo, a to bylo již před 16:00, kdy teplota ve stínu byla stále nad 30 stupňů. Velitel nám překvapivě řekl, abychom poseděli dalších 5 minut na stanici a přinesl 4 studené plechovky, jak řekl na cestu. Po příjezdu do Kabaly a získání vstupních razítek do Sierry, byla cesta do města Makeni již asfaltová a jeli jsme rychlostí 90 km/h.

Kompletně se začala měnit krajina za oknem na hornatější a jako by se i vegetace začala lišit od toho, co jsme viděli doposud. Až v noci jsme se dostali do hotelu. Po večeři a zajištění auta jsme šli využít populární moto taxi a navštívit hospody třetího největšího města v zemi. Začali jsme s hodinovou věží a okolím. Pak  následovalo další zákoutí poblíž velkého nákupního centra. Všude to bylo bezpečné, všude nám servírovali studené pivo a my jsme byli na každém místě jako turisté skutečnou atrakcí. Naše turné jsme zakončili v sympatickém lokále, kde byla na zdi namalovaná obrovská nástěnná malba s Nelsonem Mandelou. Další den jsme se vydali rovnou do hlavního města Freetown. Ráno jsme narazili na větší obchod s potravinami u mýtných bran. Nabídka byla téměř jako v Evropě, většina produktů se dováží. V západní Africe je mnoho Libanonců, kteří vždy podnikali. Pokud jde o majitele, toto obchodní místo nebylo výjimkou. Nezbytné nákupy potravin byly tedy úspěšné a my jsme pro jistotu vyměnili ještě 100 zelených. Od Makeni se opět změlnila krajina. Další věc byla, že jsme jeli rychlostí asi 100 – 120 km/h, takže to byla příjemná změna od dřívějších potíží, kdy jsme projížděli lesem a výmoly v civilizací nedotčené silnici, uprostřed hustého palmového pralesa. Jednou jsme byli zastaveni, aby nám zkontrolovali papíry, a při této příležitosti nám několik prodejců nabídlo své výrobky.

Koupili jsme si místní specialitu – lupínky vyrobené z Jack Fruit, tj. z chlebovníku. Koupili jsme také čersvé ovoce, ale to nebylo tak chutné, jak již zmiňovaná pochoutka. Další kluk nám chtěl prodat živého kohouta, ale v tuto chvíli jsme rozhodně nehledali třetího společníka na cesty. Před vstupem do hlavního města jsou mýtné brány, které skenují registrační značky. A samozřejmě jsme museli zaplatit poplatek za rychlostní silnici. Překvapilo mě, že zařízení přečetlo naši gambijskou poznávací značku bez chyb a že číslo bylo také vytištěno na účtence. Je vidět pokrok, technologie a kamery neušetří žádné místo na Zemi. Začalo se objevovat stále více luxusních aut. Na předměstí Hastings jsme se natankovali na stanici Total. Velmi přátelský servis, standard se přiblížil evropskému a sortiment byl poměrně velký. To bylo dalším překvapením, protože Sierra Leone se nám zdála, jako země, zcela zničená a zbavená veškerého zboží, a zde od druhého dne můžeme vidět, jak rychle se mění čas kolem jejího hlavního města. Přestože více než 70 % populace žije pod hranicí chudoby, sociální stratifikace je již viditelnější. Pro celou subsaharskou Afriku se demografická křivka tradičně zvýšila od konce občanské války. Prakticky již několik milionů lidí se narodilo po skončení války v roce 2002. V prvních 3 letech po skončení konfliktu přibyl 1 milion občanů. Někteří z nich dokonce mají své potomky. Průměrný věk populace je pouze 23 let.

Když jsme přijeli do našeho hotelu, dalším překvapením bylo, že nás odmítli ubytovat ve dvoulůžkovém pokoji. Dva muži u nás nemohou spát ve stejné místnosti. Ne, a basta! Prosím, kupte si dva singly. Koneckonců i v Guineji to bylo občas podobně. Dvoulůžkový pokoj, to je velká postel, nikoli dvě samostatné postele. Gambie a Senegal, ačkoli mají přes 95 % muslimů, jsou liberálnější, pokud jde o ubytování, než Sierra Leone, kde je muslimů asi 70 %. Je tam mnoho hotelů, které mají k dispozici pokoje s oddělenými lůžky. Následující dny jsme navštívili město a jeho okolí, nezapomněli jsme na jeho největší kouzla. To jsou krásné pláže, které před občanskou válkou přilákaly mimo jiné Francouze, Brity, Američany a nejrůznější celebrity. Z dob dřívější slávy zůstalo na Tokeh Beach dokonce i molo s heliportem pro přistání vrtulníků. Na místě nám bylo řečeno, že bohatší turisté si pronajímali transfer z letiště přímo do hotelu tímto dopravním prostředkem. Do roku 1991 přijíždělo do země 100 000 turistů každý rok. Přesněji řečeno, na pláže města Freetown, a to pouze od listopadu do května, protože pak přichází období dlouhých dešťů. Na rozdíl od bývalého luxusního letoviska, dřevěné molo přežilo dodnes, a z dálky vypadá docela zachovale. Přesto jsme se s Tomášem neodvážili po něm úplně procházet. Mimochodem, vzpomínám si na první barevné televizní reklamy v Polsku po pádu komunismu. Obzvláště oblíbená byla reklama na tyčinku Bounty se sloganem „chuť ráje“. Jedna ze série těchto ikonických verzí kokosové pochoutky se závěrečným sloganem „Taste of Paradise“ byla natočena právě v Sierra Leone! Dalo by se říci, že turisté té doby, kteří přiletěli vrtulníkem na bílé pláže ve Freetownu, obklopeni horami a krásnými palmami, zamířili rovnou do ráje.

V současné době mají nároční návštěvníci k dispozici 5hvězdičkový hotel The Place Beach Resort, který určitě splní vysoká očekávání. Pro Tomáše a pro mě byla nejkrásnější pláží určitě pláž hned za Tokeh Beach, známá  jako River No2. Ohromný dojem na nás udělala pláž Bureh, plná surfařů, a také výborné ryby a idylická atmosféra. Pláž Lakka se nám líbila méně než ostatní, přestože měla na místní podmínky dobrou infrastrukturu.

Město Freetown se rozprostírá mezi vyskými kopci, a já jsem v pokušení říci, že je to trochu jako západoafrické Kapské město, a dokonce v některých ohledech připomíná i brazilské Rio. V této části západní Afriky jsou vody Atlantského oceánu teplé po celý rok a viditelnost je mnohem větší než ve vodách okolo souostroví Los v Guineji, souostroví Bijagos v Guineji-Bissau nebo Cap Skirring v Senegalu. Poblíž ostrova Bureh jsou i potápěčské spoty. Přestože jsme se v hlavním městě přemisťovali po městě tuk tuky, okolí jsme již projížděli naším džípem. A v předposlední den našeho pobytu nám znovu zastávkoval. Konkrétně se rozpadly brzdové destičky, protože se nedokázaly vyrovnat s kopci a strmými svahy. Naštěstí jsme v místní garáži uslyšeli již známý africký slogan „žádný problém“. Dali jsme chlapci z garáže v centru města ekvivalent 20 dolarů a on okamžitě odjel neznámým směrem. Během hodiny přinesl nový balíček od některého z velkoobchodníků s nálepkou „určeno pro Jeep Grand Cherokee“ a fakturou na úplně stejnou částku. Další hodinu probíhala práce, a my jsme tak mohli v klidu začít plánovat zpáteční cestu do Gambie. Rozhodli jsme, že pojedeme po hlavní silnici Freetown - Conakry, a těsně před hlavním městem Guineje odbočíme na sever směrem na Kindii, abychom v Labe dokončili okruh. Dalším dobrodružstvím byl samotný hraniční přechod, největší mezi těmito zeměmi, který se navíc nachází na nejlepší a nejširší hlavní silnici. Překročili jsme různé hranice v Africe, ale tento rozhodně překonal hranici byrokratické absurdity. Zatímco jsme specificky vstoupili do Sierry Leone, výjezd už nebyl tak snadný, jak bychom chtěli. S pozdravem dobrý den, nám změřili teplotu, pak jiný pán vzal pas a ručně zapisoval výsledky měření do velkého sešitu, společně se všemi osobními údaji a čísly, datem expirace, datem vydání a číslem pasu. Následovala další osoba, která napíše stejný text, další okno celníků a opět jsou pečlivě zaznamenány všechny naše údaje. Následně jiní zkontrolují doklady o autě, přepíšou vše do příslušných kolonek a pak to přepíšou ještě jednou. Musíte čekat všude, až konečně dostanete výstupní razítko, a poté, co jste jej dostali, musíte čekat ještě na něco... A další podobná zábava začne při vstupu do Guineje. Hned za hranicí, když jsme si mysleli, že už jsme konečně odbaveni, se o nás začala zajímat armáda, a poté celní služba a další kontrola. Nakonec se jeden voják v uniformě zeptal, jestli ho svezeme směrem na Conakry. Myslím, že to byl také jeden z důvodů, proč nás zastavili. Samozřejmě jsme ho přibrali s radostí. Vždy je to při policejních kontrolách s takovým úředníkem v uniformě mnohem snazší. Mimochodem, na dalších kontrolních bodech to mělo zásadní vliv na tempo naší jízdy.

S novým kolegou v autě jsme ve skutečnosti zastavovali, jen abychom nechali vojáka pozdravit své přátele ve službě, protože nikdo už nepožádal o naše papíry. Z toho, co jsem pochopil, se chlubil, že našel rychlý, pohodlný a bezplatný transport z hranic. Vždycky mám dojem, že všichni v západní Africe se spolu dobře znají. Večer jsme plánovali cestu do Labe a další polovinu následujícího dne jsme chtěli věnovat prohlídce majestátních vodopádů v oblasti Futa Djalon. Teoreticky lze trasu Freetown - Labe provést za jeden den. No, pod podmínkou, že máte bezproblémové auto. Naše nás zradilo když jsme to nejméně očekávali. Někde za Kindií a před Mamou se nám pokazila spojka a převodovka. Jen zázrakem se nám podařilo dojet k nějakému mechanikovi. Dílnu měl pod širým nebem. Když slunce zapadlo, řekl, že to dnes už neopraví. Překvapivě jsme našli asi 2 km daleko docela dobrý hotel s ohledem na situaci a místo, kde jsme byli. Dostali jsme celý dvoupokojový dům s asi 6 velkými postelemi na výběr. Samozřejmě, s upozorněním, že každý má svůj vlastní pokoj a koupelnu. Vynechám obrovské vrstvy prachu a estetiku dlažby na podlaze a v koupelně. Důležitě bylo, že z kohoutku tekla studená voda, osvětlení fungovalo,  mohli jsme se umýt a postele byly dokonce velmi pohodlné. Každopádně jsme byli tak unavení, že jsme v tuto chvíli považovali toto ubytování za vítězství v loterii. Personál nám v rámci pokojové služby přinesl studené pivo na dobrou noc. V této části Guineje jsme nemohli ani snít o větším luxusu.

Další články

Kontaktní formulář